Země, které mi daly druhou šanci jako uprchlíkovi

Děsivé útoky v Paříži udeřily Evropu během nejhorší uprchlické krize od druhé světové války. Bohužel, některé osoby v Evropě a Spojených státech využívají těchto útoků jako záminku, zavřít dveře před těmi, kteří prchají před terorem a násilím v Sýrii, Iráku a dalších zemí. Prchají před terorem a násilím spáchaným lidmi podobným těm, co mají na svědomí pařížské útoky. Reakce Evropy a Spojených státu se velmi liší od té před čtyřiceti lety, když jsem sám utíkal před perzekucí.

Byl jsem nucen opustit Prahu ve věku 19 let, pár měsíců po vpádu sovětských vojsk v počtu asi 500 000 mužů do tehdejšího Československa. Jejich cílem bylo potlačit Pražské jaro, období liberalizace, šíření práv a svobody pod vedením reformátora Alexandra Dubčeka.

Ráno v den invaze, 20. srpna 1968, jsem byl na poště, kde jsem pracoval na letní brigádě. Poslouchali jsme Československý státní rozhlas, když oznámili: „Až uslyšíte státní hymnu, znamená to, že je konec našeho legálního vysílání.“ O pár vteřin později začala hrát státní hymna. Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že mé spolupracovnice—ženy ve věku mé matky—pláčou. Z okna bylo vidět sovětské tanky zabírající naši ulici. V tu chvíli jsem se cítil skutečně ztracený a vystrašený.

Byl jsem nadšeným stoupencem ideí Pražského jara a v témže týdnu jsem se zúčastnil řady spontánních akcí občanské neposlušnosti namířených proti Sovětské armádě. Docházelo i k násilí—vybavuji si mladíky nesoucí československou vlajku potřísněnou krví. Naše vláda nazvala vpád protiprávním, ale naši hlavní vůdci včetně Dubčeka byli brzy uvězněni a odsunuti. Náhle jsme pocítili, že jsme zůstali bez vedení.

V dalších měsících po vpádu opustilo zemi 80 až 100 tisíc lidí. Podařilo se mi také odjet, když jsem obdržel pozvání britské školy, abych tam studoval. Mnoho britských škol poskytlo mladým Čechům, jako jsem byl já, bezpečný přístav—skutečně, stejná škola poskytla azyl mému bratranci za druhé světové války. Historie se opakovala.

Škola mi dala příležitost začít znovu. Strávil jsem tam asi osm měsíců, než jsem získal politický azyl ve Spojených státech. Bál jsem se, že už nikdy neuvidím své rodiče, a ukázalo se, že jsem nebyl daleko od pravdy: trvalo to deset let. Se svými mladšími sourozenci, kteří zůstali doma, jsem se shledal až po 14 letech. To je cena, kterou zaplatíte za to, že jste uprchlík.

Za osm let po mém odchodu, v roce 1977, jsem byl odsouzen v nepřítomnosti k jednomu roku odnětí svobody za to, že jsem opustil Československo bez úředního povolení. Má starší sestra, můj bratr a jeho žena, rovněž emigranti (první v Kolumbii a druzí dva v Německu), obdrželi podobný rozsudek o odnětí svobody. Byla to strategie, kterou úřady používaly dle mého názoru k tomu, aby od emigrantů získali jmění—rozsudek znamenal, že nám byl zkonfiskován veškerý náš majetek.

Přijel jsem pak na návštěvu a porovnával situaci s bývalými spolužáky, kteří zůstali doma. Od chvíle, kdy jsem emigroval, byl režim čím dál horší. Několik set tisíc lidí bylo propuštěno z práce z politických důvodů a jejich dětem byla často odepřena možnost studovat na vysokých školách. Stovky spisovatelů, novinářů a umělců byly označeny za nežádoucí a jejich díla byla zakázána. Režim zničil mnoho mých vrstevníků tím, že jim vzal možnost, aby mohli dělat něco z vlastní vůle.

Měl jsem velké štěstí, že mi byla dána druhá šance díky pohostinnosti jiných zemí—díky lidem, kteří umožnili pro ně zcela neznámému cizinci, aby mohl začít nový život. Laskavost tohoto prostého jednání způsobila, že jsem cítil povinnost uchopit život do svých rukou a žít jej co nejsmysluplněji nejen kvůli sobě, ale kvůli všem, které jsem doma zanechal.

Při mé snaze lépe pochopit, co se stalo v mé zemi, mne zlákala politika a mezinárodní vztahy. Dnes jsem univerzitním profesorem, který vzdělává novou generaci právě v těchto oborech. Rád pracuji s mladými lidmi, kteří jsou nyní přibližně ve věku, v kterém jsem byl já, když jsem opustil svou vlast, a společně analyzujeme dopad, v dobrém i zlém, který politika může mít na lidské životy.